Arturo Frondizi

Arturo Frondizi
Prezident Argentiny
Ve funkci:
1. května 1958 – 29. března 1962
ViceprezidentAlejandro Gómez (květen–listopad 1958)
nikdo (1958–1962)
PředchůdcePedro Eugenio Aramburu
NástupceJosé María Guido
Stranická příslušnost
ČlenstvíRadikální občanská unie
Intransigent Radical Civic Union
Narození28. října 1908
Paso de los Libres
Úmrtí18. dubna 1995 (ve věku 86 let)
Buenos Aires
Místo pohřbeníOlivos Cementery
ChoťElena Frondizi
PříbuzníSilvio Frondizi a Risieri Frondizi (sourozenci)
Alma materFacultad de Derecho, Universidad de Buenos Aires
Univerzita v Buenos Aires
Profesenovinář, vysokoškolský učitel, advokát, právník a politik
Náboženstvíkatolicismus
Oceněníčestný doktor Univerzity Complutense v Madridu (1960)
řetěz Řádu Isabely Katolické (1960)
velkokříž speciální třídy Záslužného řádu Spolkové republiky Německo (1960)
rytíř velkokříže s řetězem Záslužného řádu Italské republiky (1960)
čestný doktor Ottawské univerzity
PodpisArturo Frondizi, podpis
Webová stránkafundacionfrondizi.org.ar
CommonsArturo Frondizi
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Arturo Frondizi Ércoli (28. října 1908 Paso de los Libres – 18. dubna 1995 Buenos Aires) byl argentinský právník a politik, který zastával v letech 1958 až 1962 úřad prezidenta republiky. Byl stoupencem developmentalismu, usilujícího o hospodářskou soběstačnost, ochranu domácího trhu, výrazné státní zásahy do ekonomiky a investice do rozvoje průmyslu.

Jeho rodiče pocházeli z italského města Gubbio, otec byl stavitel. Měl třináct sourozenců, Risieri Frondizi byl filosof a rektor buenosaireské univerzity. Od roku 1923 žila rodina v hlavním městě.

Frondizi hrál v mládí fotbal za Club Almagro, vystudoval právnickou fakultu a stal se advokátem. Zapojil se do protestů proti vojenskému režimu a byl vězněn. V roce 1932 vstoupil do Radikální občanské unie. V roce 1936 založil první argentinskou lidskoprávní organizaci Liga Argentina por los Derechos del Hombre.[1] Za druhé světové války požadoval, aby Argentina bojovala proti nacistickému Německu.

V roce 1945 byl jedním z autorů Avellanedské deklarace, požadující rychlou modernizaci země. O rok později byl zvolen poslancem argentinského parlamentu. Zpočátku podporoval Juana Peróna, postupně se však stal jedním z jeho hlavních oponentů. Ve volbách v roce 1951 Radikální občanská unie nominovala jako prezidentského kandidáta Ricarda Balbína a Frondiziho na post viceprezidenta, byla však poražena justicialisty.

V roce 1956 odešel z Radikální občanské unie a založil vlastní stranu, Nesmiřitelnou radikální občanskou unii, která prosazovala levicovější politiku. V únoru 1958 zvítězil ve volbách, stal se prezidentem a jeho strana měla parlamentní většinu.[2] Jeho působení ve funkci bylo poznamenáno hospodářskou krizí, která Frondizimu neumožnila uskutečnit slíbené sociální reformy. Zvýšil těžbu ropy a provedl rozsáhlou industrializaci, avšak za cenu vysokého zadlužení země. Musel také řešit spor s Chile o hranici v průlivu Beagle. Frondiziho sbližování s Castrovou Kubou a s ilegálními perónistickými skupinami vyvolalo nevůli armády, která ho převratem 29. března 1962 sesadila a novým prezidentem se stal José María Guido.[3] Frondizi byl internován na ostrově Martín García, odkud byl propuštěn v červenci 1963. Vrátil se do politiky, založil Hnutí integrace a rozvoje, avšak většího politického vlivu už nenabyl.

V Buenos Aires je po něm pojmenována ulice Autopista Presidente Arturo Frondizi.

Reference

  1. ↑ PIGNA, Felipe. Arturo Frondizi. El Historiador [online]. 2017-11-09 [cit. 2021-06-16]. Dostupné online. (španělsky) 
  2. ↑ UNIVERSALIS, Encyclopædia. ARTURO FRONDIZI. Encyclopædia Universalis [online]. [cit. 2021-06-16]. Dostupné online. (francouzsky) 
  3. ↑ Arturo Frondizi. biography.yourdictionary.com [online]. [cit. 2021-06-16]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Prezidenti Argentiny
Bernardino Rivadavia (1826–1827) • Vicente López y Planes (1827) • Justo José de Urquiza (1854–1860) • Santiago Derqui (1860–1861) • Juan Esteban Pedernera (1861) • Bartolomé Mitre (1862–1868) • Domingo Faustino Sarmiento (1868–1874) • Nicolás Avellaneda (1874–1880) • Julio Argentino Roca (1880–1886) • Miguel Juárez Celman (1886–1890) • Carlos Pellegrini (1890–1892) • Luis Sáenz Peña (1892–1895) • José Evaristo Uriburu (1895–1898) • Julio Argentino Roca (1898–1904) • Manuel Quintana (1904–1906) • José Figueroa Alcorta (1906–1910) • Roque Sáenz Peña (1910–1914) • Victorino de la Plaza (1914–1916) • Hipólito Yrigoyen (1916–1922) • Marcelo Torcuato de Alvear (1922–1928) • Hipólito Yrigoyen (1928–1930) • José Félix Uriburu (1930–1932) • Agustín Pedro Justo (1932–1938) • Roberto María Ortiz (1938–1942) • Ramón Castillo (1942–1943) • Pedro Pablo Ramírez (1943–1944) • Edelmiro Julián Farrell (1944–1946) • Juan Perón (1946–1955) • Eduardo Lonardi (1955) • Pedro Eugenio Aramburu (1955–1958) • Arturo Frondizi (1958–1962) • José María Guido (1962–1963) • Arturo Umberto Illia (1963–1966) • Juan Carlos Onganía (1966–1970) • Roberto Marcelo Levingston (1970–1971) • Alejandro Agustín Lanusse (1971–1973) • Juan Perón (1973–1974) • Isabel Martínez de Perón (1974–1976) • Jorge Rafael Videla (1976–1981) • Leopoldo Galtieri (1981–1982) • Reynaldo Bignone (1982–1983) • Raúl Alfonsín (1983–1989) • Carlos Menem (1989–1999) • Fernando de la Rúa (1999–2001) • Ramón Puerta (2001) • Adolfo Rodríguez Saá (2001) • Eduardo Camaño (2001–2002) • Eduardo Duhalde (2002–2003) • Néstor Kirchner (2003–2007) • Cristina Fernández de Kirchner (2007–2015) • Mauricio Macri (2015–2019) • Alberto Fernández (od 2019) • Javier Milei (od 2023)
Autoritní data Editovat na Wikidatech