August Haarmann

Dr.- Ing.(honoris causa) Hermann August
Narození	4. srpna 1840 Blankenstein (Hattingen)
Úmrtí	7. srpna 1913 Osnabrück
Národnost	německá
Alma mater	Berliner Gewerbeakademie
Povolání	ředitel hutního závodu
Zaměstnavatelé	Georgs-Marien-Bergwerks- und Hütten-Verein, Eisen- und Stahlwerke Osnabrück
Nábož. vyznání	evangelík
Choť	Elfriede Hattingen (1871-1943)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

August Haarmann (4. srpna 1840, Blankenstein – 7. srpna 1913, Osnabrück) byl metalurg a vynálezce.^[1]

August Haarmann^[2] byl učebnicový případem selfmademana, tj. člověka, který se vypracoval vlastním úsilím. Narodil se do rodiny pekaře, která neoplývala bohatstvím. Po absolvování základní školy studoval na obchodní škole v Bochumi. Chtěl získat vyšší vzdělání, ale neměl peníze na studium. Proto pracoval pět let jako horník v dolech a během svého obtížného zaměstnání si odkládal peníze na studia. Poté absolvoval Berliner Gewerbeakademie (berlínskou obchodní akademii). Po studiu se rozhodl pro práci v hutnictví. Začal pracovat jako dělník v pudlovně Steinhauser Hütte ve Wittenu. Brzy se stal provozním vedoucím a následně členem vedení Henrichshütte v Hattingenu. Zcela zásadní etapou jeho života bylo působení v představenstva Eisen- und Stahlwerke Osnabrück, dceřiné společnosti Georgs-Marien-Bergwerks- und Hütten-Verein (GMV). V obou firmách pracoval jako ředitel.

V Georgs-Marien Hütte byla zásluhou Augusta Haarmanna postavena první válcovna poháněná elektřinou.^[2]

August Haarmann vytvořil nejrozsáhlejší světovou sbírku na téma železničního svršku, kterou věnoval tehdejšímu Muzeu dopravy a stavebnictví (Muzeum dopravy a stavitelství v Berlíně).^[3] Přivezl do Německa důlní vozík s kolejí vyrobený v polovině 16. století, který objevili v dole poblíž města Brada (Rumunsko) v roce 1889.^[4]

• prezident Osnabrücké obchodní komory
• člen představenstva Svazu německých hutníků
• místopředseda Svazu německý sléváren železa
• železniční rada^[5]
• radní na magistrátu v Osnabrücku

V roce 1903 byl Augustu Haarmannovi udělen Technickou vysokou školou v Charlotteburgu čestný doktorát.^[6] V roce 1907 obdržel od Svazu německých železářů (Verein Deutscher Eisenhüttenleute) medaili Carl-Lueg-Denkmünze.^[1]

V 19. století došlo k objevům a vynálezům, které přispěly k levnější výrobě oceli. Nízká cena oceli byla příležitostí k nahrazení dosud používaných dřevěných pražců pražci ocelovými. August Haarmann byl metalurg a ředitel železáren a měl na prosazování ocelových pražců zájem. Použil tak ocelové pražce na spojovací trati Georgs-Marien-Hütte-Hasbergen v délce 1 km.^[7] August Haarmann se účastnil různých konferencí, kde propagoval stavbu železničního svršku svého systému. Na Srazu německých lesníků v Braunschweigu v září 1896 měl přednášku: „Malé železnice pro lesnický průmysl".^[8]

August Haarmann zkoumal problematiku železničního svršku vědeckými metodami. O svých experimentech se svým systémem a konkurenčním systémem vynálezce Hilfa napsal studii "O hodnotě různých konstrukcí svršku, zejména ve vztahu ke svisle působícím silám".^[9] Ve srovnání s několika konkurenčními ocelovými pražci měl Haarmannův pražec nejlepší parametry.^[10]

Železniční svršek pro dočasné dráhy využívané v lesích, dolech a cukrovarech měl výhodu v jednoduché montáži,^[11] která umožňovala opakované použití při změnách trasy. Tuto výhodu dosavadní průmyslové dráhy s dřevěnými pražci neměly. Rychlost položení úzkorozchodných kolejnic systému Haarmann byla 400 metrů za dvě hodiny.^[12]

Jedním z vynálezů Augusta Haarmanna byla kolejnice, která byla sestavena ze dvou stejných dílů. Tyto díly připomínaly svisle rozřezanou Vignolovu (širokopatní) kolejnici. Obě poloviny se montovaly s přesahem, tak, aby kolejnicový styk byl střídavě na levé a pravé polovině kolejnice a byla tak zajištěna klidnější jízda.^[13]

Žlábkovou kolejnici, kterou vyžadovala stavba tramvajových tratí v ulicích Lipska, řešil August Haarmann podobným způsobem. Dvě asymetrické kolejnice byly sešroubovány; mezeru (žlábek) mezi těmito kolejnicemi vytvořila vložená menší kolejnice. Toto řešení vyhovovalo do doby než byla zvládnuta technologie válcování žlábkové kolejnice (huť Phönix v Porúří).^[14]

Dne 9. srpna 1877 získal August Haarmann patent u Císařského patentového úřadu v Berlíně na železniční svršek (Eisenbahnoberbau); číslo patentu 255 ve třídě číslo 19.^[15] Podstata vynálezu spočívala v podélných pražcích, na kterých byly šrouby upevněny Vignolovy kolejnice. Rozchod koleje byl zajištěn umístěním příčných pražců ve větších vzdálenostech. Tento systém byl použit na berlínské městské dráze.^[16] Podélné pražce byly řešením, které odstranilo některé problémy kolejového styku.^[17]

August Haarmann byl plodný vynálezce, který patentoval postupně několik technických řešení:

• 1879: hákové svorky
• 1899: příčný pražec, který je proti prohnutí zesílen žebry^[18]
• 1899: podkladnice s čepem, která upevňuje kolejnici k pražci jedním šroubem
• 1901: podpěra pod kolejový styk mezi pražci
• 1901: kolejový svršek s podélnými (kontinuálními) pražci
• 1907: podkladnice s háky, která upevňuje kolejnici k pražci jedním šroubem^[11]
• 1911: pružná svorka pro upnutí kolejnice k pražci
• 1912: pružná svorka pro upnutí kolejnice k pražci