Kostel svatého Ignáce z Loyoly (Řím)

Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Konkrétní problémy: reference, typografie

Kostel svatého Ignáce z Loyoly
Sant'Ignazio
Místo
Stát	Itálie Itálie
Souřadnice	41°53′56,54″ s. š., 12°28′47,03″ v. d.

Základní informace
Církev	římskokatolická
Diecéze	římská
Status	farní kostel titulární kostel
Užívání	užíván
Zasvěcení	Ignác z Loyoly
Datum posvěcení	1722
Architektonický popis
Architekt	Orazio Grassi, S.J.
Stavební sloh	baroko
Výstavba	2. srpen 1626–1650
Specifikace
Délka	90 m
Šířka	50 m
Další informace
Adresa	via della Caravita, 8a - Roma a Via del Caravita, 8 - Roma, Řím, Itálie Itálie
Oficiální web	Oficiální web
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kostel svatého Ignáce z Loyoly (italskyː Chiesa di Sant'Ignazio di Loyola in Campo Marzio) je římskokatolický titulární kostel, zasvěcený svatému Ignáci z Loyoly, zakladateli Tovaryšstva Ježíšova, nacházející se na někdejším Martově poli v Římě, v Itálii. Kostel byl postaven v barokním slohu v letech 1626 až 1650 a původně sloužil jako kaple přilehlé Římské koleje, která se v roce 1584 přestěhovala do větší budovy, a byla přejmenována na Papežskou Gregoriánskou univerzitu.^[1]

Historie

Římská kolej byla otevřena v roce 1551 jako první "svobodná škola gramatiky, humanitních věd a křesťanské nauky" svého řádu v Itálii.^[2] V prvních letech byla ve svých aktivitách omezována finančními problémy,^[3] a proto měla různá provizorní centra. V roce 1560 markýza Vittoria della Tolfa^[4] této koleji Tovaryšstva Ježíšovu darovala celý městský blok a jeho stávající budovy na památku svého zesnulého manžela, markýze Camilla Orsiniho, který Římskou kolej založil.^[3] Markýza Vittoria pozemek dříve zamýšlela darovat k založení kláštera klariskám. ^[5] Jeptišky ale mezitím již začaly stavět kostel Santa Maria della Nunziata,^[6] na místě, kde v římské antice stával chrám [[|Isis|Isidin]].^[7]

Jezuité získali od markýzy pozemek bez peněz na dostavbu kostela. Rozpočtová omezení je přiměla najmout si architekta vlastního řádu. Stavbu kostela převzal jezuitský architekt Giovanni Tristano. Kostel Zvěstování Panny Marie byl zbudován, vyzdoben a vybaven výhradně pracemi jezuitských mistrů. Byl vysvěcen v roce 1567. Trojlodní kostel zasvěcený Nejsvětějšímu Zvěstování Panny Marie byl postaven mezi lety 1562 až 1567 na základech již existující stavby a podle plánů Orazia Grassiho, S.J.. Vzhledem k tomu, že stavba dosavadního kostela byla již v roce 1555 dostavěna do výše přízemí, nemohli jezuité rozšířit její kapacitu, aby pojala rostoucí počet studentů koleje. V souladu s přáním markýzy byl na fasádě zobrazen heraldický znak jejího manžela, Orsiniovská paže. Kostel Zvěstování Panny Marie byl zvětšen v roce 1580, kdy dal papež Řehoř XIII. rozšířit ttaké protější kolej, zejména její boční kaple.

Starý kostel přestal Římské koleji stačit na začátku 17. století, kdy byla navštěvována více než 2000 studenty z mnoha národů.^[8] Papež Řehoř XV., který býval jejím žákem, byl s kostelem silně spjat. Po svatořečení Ignáce z Loyoly v roce 1622 navrhl svému synovci, kardinálu Ludovicu Ludovisimu], aby byl při koleji postaven nový kostel, zasvěcený zakladateli Tovaryšstva Ježíšova. Mladý kardinál tuto myšlenku přijal a požádal několik architektů, aby nakreslili plány pro nový kostel. Ludovisi nakonec vybral plány vypracované jezuitským matematikem Oraziem Grassim, profesorem na Římské koleji.

Základní kámen byl položen až 2. srpna 1626, tedy o čtyři roky později. Toto zpoždění bylo způsobeno tím, že část budov koleje musela být rozebrána. Stavba mohutného kostela sv. Ignáce z Loyoly, jež začala roku 1626, byla dokončena až na konci století. Na rozdíl od kostela Zvěstování Panny Marie, který zabíral pouze malou část Římské koleje, zabíral kostel svatého Ignáce z Loyoly po dokončení čtvrtinu celého bloku.

Kostel byl otevřen pro veřejné bohoslužby až v roce 1650, u příležitosti jubilea. Slavnostně byl vysvěcen až v roce 1722 kardinálem Antonfelicem Zondadarim. Vstupní průčelí kostela je podle plánu architekta Filippa Raguzziniho obráceno do mělkého rokokového prostoru náměstí Sant'Ignazio.^[9]

Interiér

Kostel má půdorys latinského kříže se třemi páry kaplí v bočních lodích a dvěma kaplemi v transeptu. Stavba byla inspirována jezuitským kostelem Gesù v Římě (dokončen koncem 16. století). Řady korintských pilastrů, které lemují celý interiér, zaměření na hlavní oltář v zadní části východní apsidy, barevný mramor, rozsáhlé zlacení, štukový figurální reliéf, bohatě zdobené oltáře a odvážné trompe-l'œilové malby v „kopuli“ a vklenbě hlavní lodi umocňují dohromady efekt nádhery. Finanční prostředky na stavbu kupole chyběly, byl tudíž najat malíř, který na klenbu namaloval iluzivní kupoli.^[10]

Západní stěna hlavní lodi je vyzdobena monumentálním sousoším Velkolepost a náboženství (1650) od Alessandra Algardiho. Algardi také pomohl navrhnout vysoké štukové reliéfy, které jsou k vidění na obou bočních stěnách a pod kladím lodi, a to těsně nad vstupy do kaplí.

Mezi další umělecká díla patří obrovská štuková socha sv. Ignáce z Loyoly od Camilla Rusconiho z roku 1728 v závěru severní boční lodi, ve čtyřech nikách obklopená alegorickými sochami čtyř kardinálních křesťanských ctností. ^[9] V kostele jsou pohřbeni svatí Aloysius Gonzaga, Robert Bellarmine a John Berchmans.^[11]

Fresky na klenbě

Velkolepou fresku, která zaujímá celou plochu plackové klenby hlavní lodi kostela, namaloval kolem roku 1685 řádový malíř jezuitů, Andrea Pozzo.^[12] Oslavuje dílo svatého Ignáce z Loyoly a Tovaryšstva Ježíšova ve světě. Uprostřed namaloval světce, kterého Kristus a Panna Maria vítají v ráji. Po stranách jsou obklopeni čtyřmi alegorickými skupinami představitelů čtyř kontinentů (Evropa, Amerika, Asie a Afrika) s jejich charakteristickými oděvy, atributy a zvířaty.

Obratným využitím lineární perspektivy, světla a stínu udělal Pozzo z velké klenby lodi kostela slavnostní síň, aulu, z níž se otevírá iluzivní pohled přijetí sv. Ignáce do nebe.^[12] Pozzovi se podařilol prolomit plochu klenby iluzivníperspektivou obrovské kupole, otevřené do jasné oblohy a plnou vznášejících se postav. Mramorový kotouč zasazený uprostřed podlahy lodi je ideálním místem, odkud lze iluzi vnímat naplno.

Druhá značka v podlaze hlavvní lodi kostela poskytuje ideální prohlídkové místo pro iluzivní malbu trompe-l'œil na plátně, který dodal Andrea Pozzo roku 1685. Zobrazující vysokou, žebrovanou kupoli. Původní obraz byl zničen požárem. V roce 1823 jej věrně reprodukoval Francesco Manno podle kreseb a studií, které zanechal Pozzo.^[9]

Pozzo také freskami vyzdobil pendentivy v křížení transeptuː zobrazují postavy Starého zákona: Judith, Davida, Samsona a Jáel.^[13]

Pozzo namaloval fresky i ve východní apsidě kostela. Zde zobrazují život a apoteózu sv. Ignáce.^[8] Vlevo freska Obléhání Pamplony na vysokém panelu připomíná válečné zranění Ignáce, jež ho vedlo k víře při rekonvalescenci. Panel nad hlavním oltářem, Vidění svatého Ignáce v kapli La Storta, zobrazuje vidění, které přivedlo vojáka Ignáce k jeho božskému povolání. Další výjevː Svatý Ignác posílá svatého Františka Xaverského do Indie, připomíná misijní práci jezuitů v cizích zemích. Poslední scénaː Svatý Ignác přijímající Francesca Borgiu připomíná přijetí španělského šlechtice, který se po smrti své manželky obrátil k víře a později se stal generálem řádu jezuitů. Pozzo je také autorem fresky v konše, zobrazující Svatého Ignáce, jak léčí mor.

Kaple

V první kapli vpravo se nachází oltářní obraz z 18. století, na kterém jsou zobrazeni Svatí Stanislav Kostka a Jan František Regis uctívající Pannu Marii s dítětem. Druhá kaple obsahuje oltářní obraz, který zobrazuje Sv. Josefa a Pannu a lunetu (pravá stěna) a Poslední přijímání sv. Luigi Gonzagy, obojí od Francesca Trevisaniho (1656–1746); samotnou kopuli vymaloval Luigi Garzi. Ve třetí kapli vpravo najdeme oltářní obraz Prezentace Panny Marie v chrámu z 18. století od Stefana Pozziho.

Kaple v pravém transeptu, zasvěcená jezuitovi sv. Aloisovi Gonzagovi, má velký mramorový reliéf zobrazující sv. Aloisa Gonzagu v slávě^[14] (v letech 1697–99) od francouzského sochaře Pierra Le Grose. Andrea Pozzo namaloval této kapli strop, který také zobrazuje Slávu Svatého. V bočním oltáři vedle Gonzagy je pohřben kardinál sv. Robert Bellarmino.

V kapli v levé příčné lodi jsou uloženy relikvie svatého Jana Berchmanse.

V kapli vpravo od presbytáře (v jihovýchodním rohu budovy) jsou umístěny náhrobky papeže Řehoře XV. a jeho synovce, kardinála Ludovica Ludovisiho, zakladatele kostela Sant'Ignazio. Pomník navrhl Pierre Le Gros, který jej také zhruba v letech 1709–1714 z velké části zhotovil, s výjimkou dvou létajících personifikací bohyně Fémé od Pierra-Étienna Monnota.

Kaple v levé příčné lodi se pyšní mramorovým oltářním obrazem Zvěstování od Filippa Della Valleho s alegorickými postavami a anděly (1649) od Pietra Bracciho a stropem s freskou Nanebevzetí od Pozza. První a druhá kaple vlevo mají malby od jezuity Pierra de Lattre, který také vymaloval sakristii.^[15]

Seznam kardinálských jáhnů

Kardinální diakonie Sant'Ignazio di Loyola a Campo Marzio byla založena 28. června 1991. Mezi jeho kardinály patří:

Paolo Dezza, SJ (28. června 1991 – 17. prosince 1999)
Roberto Tucci, SJ (21. února 2001 — 12. února 2011; jako kardinál kněz 21. února 2011 — 14. dubna 2015)
Luis Francisco Ladaria Ferrer, SJ (28. června 2018 – dosud)

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sant'Ignazio, Rome na anglické Wikipedii.

↑ SOCIETY OF JESUS. Official Website of the Church of St Ignatius of Loyola at Campus Martius [online]. [cit. 2009-01-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-12-11. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ O'MALLEY, John. The First Jesuits. Cambridge: Harvard University Press, 1993. Dostupné online. ISBN 978-0-674-30313-3. S. 366. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ ^a ^b BAILEY, Gauvin. Between Renaissance and Baroque. Toronto: University of Toronto Press, 2003. ISBN 0-8020-3721-6. Kapitola Jesuit Teaching and a Brief History of the Roman Collegiate Institutions, s. 112. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ VALONE, C. Architecture as a public voice for women in sixteenth-century Rome. Renaissance Studies. Blackwell Publishing Ltd, 2003-07-16, s. 301–327. DOI 10.1111/1477-4658.00372. S2CID 159674588. Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Bailey. p 112.
↑ BAILEY, Gauvin. Between Renaissance and Baroque. Toronto: University of Toronto Press, 2003. ISBN 0-8020-3721-6. Kapitola The Jesuit Collegiate Foundations of the Collegio Romano, the Seminario Romano, and the German-Hungarian College, s. 115–121. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ The present façade stands where the Roman aqueduct Acqua Vergine once stood, flowing down in a cascade to Imperial Rome.
↑ ^a ^b Archivovaná kopie [online]. [cit. 2023-06-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-11.
↑ ^a ^b ^c "The Church of St. Ignatius of Loyola", Turismo Roma, Major Events, Sport, Tourism and Fashion Department
↑ STEVES, Rick. Pocket Rome. [s.l.]: [s.n.], 2014-06-24. Dostupné online. ISBN 9781612385563. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Vizzi, Daniel Diaz. "Church of St. Ignatius in Rome: the jewel of baroque architecture", Rome Reports, January 10, 2021
↑ ^a ^b Gietmann, G. (1911). Andreas Pozzo. The Catholic Encyclopedia New York: Robert Appleton Company. Retrieved November 15, 2022
↑ L. Montalto, "Andrea Pozzo nella chiesa di Sant'Ignazio al Collegio Romano," Studi romani 6 (1958): 668–679.
↑ St. Aloyzius Gonzaga in Glory
↑ LEVY, Evonne. Propaganda and the Jesuit Baroque. Berkeley: University of California Press, 2004. Dostupné online. ISBN 0-520-23357-3. S. 287. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.

Literatura

Remigio Marini, Andrea Pozzo pittore (Trent, 1959).
N. Carbonieri, Andrea Pozzo architetto (Trent, 1961).
B. Canestro Chiovenda, "Della “Gloria di s. Ignazio” e di altri lavori del Gaulli per i gesuiti," Commentari 13 (1962), 290 ff.
Zaccaria Carlucci, La chiesa di S. Ignazio di Loyola in Roma ([Roma] : [Chiesa di S. Ignazio], [1995]).
Evonne Levy, Propaganda and the Jesuit Baroque (Berkeley-Los Angeles: University of California Press, 2004).