Kurt Schuschnigg

Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Kurt Schuschnigg
Stranická příslušnost
Členství	Vaterländische Front Křesťansko-sociální strana
Rodné jméno	Kurt Alois Josef Johann von Schuschnigg
Narození	15. prosince 1897 Riva del Garda
Úmrtí	18. listopadu 1977 (ve věku 79 let) Mutters
Místo pohřbení	Mutters
Choť	Herma Schuschnigg (1924–1935) Věra Černínová z Chudenic (1938–1959) Herma Schuschnigg
Rodiče	Artur Edler von Schuschnigg a Anna Josefa Amalia Wopfner
Děti	Maria Dolores Edle von Schuschnigg
Příbuzní	Arthur Schuschnigg (sourozenec)
Alma mater	Kolegium Stella Matutina Freiburská univerzita Univerzita Innsbruck
Profese	právník, politik, diplomat, pedagog, advokát a profesor
Náboženství	katolicismus
Commons	Kurt Schuschnigg
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kurt Alois Josef Johann von Schuschnigg (14. prosince 1897, Riva del Garda – 18. listopadu 1977, Mutters, Tyrolsko) byl od 25. července 1934 do 11. března 1938 rakouským kancléřem.

Život

Mládí a politická kariéra

Kurt Schuschnigg se narodil v důstojnické rodině. Po maturitě se v roce 1915 dobrovolně přihlásil do armády. Po válce se stal právníkem, vstoupil do Křesťansko-sociální strany, v roce 1927 byl nejmladším poslancem. V kabinetu Karla Buresche byl ministrem spravedlnosti, později i ministrem vyučování.

Poprvé kancléřem

Po zavraždění Engelberta Dollfusse v roce 1934 se stal kancléřem a pokusil se vybudovat nový stát, který by byl postaven na křesťanském sociálním učení (hlavně podle encykliky Rerum novarum) a byl „lepším ze dvou Němecek“. Jeho promonarchistické postoje se projevily mj. také v tom, že po nástupu do úřadu kancléře prosadil zrušení tzv. Habsburského zákona z roku 1919, který zrušil práva a výsady habsbursko-lotrinského rodu.

Stal se spojencem Mussoliniho, to však v konečném důsledku znamenalo destabilizaci vnitřních poměrů. Rakousko jako jeden z mála států podpořilo otevřeně invazi Itálie do Habeše (vedle Maďarska a Albánie). To si vysloužilo kritiku na mezinárodním poli. Člen Schuschniggova kabinetu, E. R. Starhemberg, vyzdvihl „vítězství fašistického ducha nad barbarstvím a demokratickou nepoctivostí a pokrytectvím“. Důsledkem byla vnitrostátní krize a pád vlády.

Podruhé kancléřem a vzestup vlivu nacistů

V čele nové vlády stál sice opět Schuschnigg, avšak členy vlády se již stali i rakouští nacisté. To znamenalo zlom v dosud protinacistickém směřování vlády. Od roku 1934 byla v Rakousku zakázána německá periodika, řada nacistů byla ve vězení. Od roku 1936 se situace změnila, nacisté naopak začali získávat vliv. Členem kabinetu se stal sudetský Němec a nacista Arthur Seyß-Inquart (pocházel z českého Stonařova), stále častější byly pronacistické a prohitlerovské demonstrace. Tlak nacistů se stupňoval. V únoru 1938 byl Schuschnigg pozván, či spíše předvolán, do osobního sídla Adolfa Hitlera. Tam mu bylo předloženo k podpisu sedmibodové komuniké, dle něhož se mimo jiné měl Arthur Seyß-Inquart stát ministrem bezpečnosti, měli být propuštěni z vězení všichni rakouští nacisté a k rakouskému vojsku mělo být přiděleno 100 německých důstojníků. Schuschnigg komuniké nepodepsal, Hitler stanovil lhůtu pro vyjádření na tři dny. Hitlerovy požadavky byly plněny za mlčenlivého přihlížení mezinárodního společenství. V Rakousku se množily nacisty organizované nepokoje a demonstrace. V této situaci se Schuschnigg rozhodnl vyhlásit plebiscit, zda si občané Rakouska nadále přejí samostatné, křesťansko-sociální Rakousko. Petici rakouské vlády za zachování Rakouska podepsalo 1 milion Rakušanů.

Hitlerův nátlak a odstoupení

Hitler reagoval na vyhlášení plebiscitu tím, že shromáždil armádu u rakouských hranic a nátlakem prostřednictvím Seyß-Inquarta dosáhl zrušení plebiscitu. Po tomto úspěchu Hitler předložil další ultimátum, dle něhož měl Schuschnigg odstoupit a kancléřem se měl stát Seyß-Inquart. Velmi známou se stala Schuschniggova rozhlasová řeč, v níž řekl, že „vláda ustupuje násilí“, ale za žádnou cenu si nepřeje „prolévat německou krev“, a svou řeč zakončil slovy „Bůh ochraňuj Rakousko!“. Ultimátum bylo opět splněno. Nový kancléř požádal Německo o pomoc v podobě vyslání vojsk a následný plebiscit dopadl tak, jak bylo požadováno. Brzy na to Hitler Rakousko připojil k Říši.

Další osud

Druhou světovou válku prožil Schuschnigg v koncentračních táborech (Sachsenhausen), po válce se stal profesorem práva v USA. Získal americké občanství, ale v roce 1968 se vrátil do Rakouska, kde také v roce 1977 zemřel.

Literatura

• Walter Goldinger: Kurt Schuschnigg. In: Friedrich Weissensteiner und Erika Weinzierl (Hrsg.): Die österreichischen Bundeskanzler. Leben und Werk. Österreichischer Bundesverlag, Wien 1983, ISBN 3-215-04669-5.
• Anton Hopfgartner: Kurt Schuschnigg. Ein Mann gegen Hitler. Verlag Styria, Graz/Wien 1989, ISBN 3-222-11911-2.
• Lucian O. Meysels: Der Austrofaschismus – Das Ende der ersten Republik und ihr letzter Kanzler. Amalthea, Wien-München 1992, ISBN 978-3-85002-320-7.
• Kurt von Schuschnigg: Der lange Weg nach Hause. Der Sohn des Bundeskanzlers erinnert sich. Aufgezeichnet von Janet von Schuschnigg. Verlag Amalthea, Wien 2008, ISBN 978-3-85002-638-3.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Kurt Schuschnigg na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Kurt Schuschnigg

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

Kancléři Rakouska
První republika	Karl Renner (1918–1920) • Michael Mayr (1920–1921) • Johann Schober (1921–1922) • Walter Breisky (1922) • Johann Schober (1922) • Ignaz Seipel (1922–1924) • Rudolf Ramek (1924–1926) • Ignaz Seipel (1926–1929) • Ernst Streeruwitz (1929) • Johann Schober (1929–1930) • Carl Vaugoin (1930) • Otto Ender (1930–1931) • Karl Buresch (1931–1932) • Engelbert Dollfuss (1932–1934) • Kurt Schuschnigg (1934–1938) • Arthur Seyß-Inquart (1938)
Druhá republika	Karl Renner (1945) • Leopold Figl (1945–1953) • Julius Raab (1953–1961) • Alfons Gorbach (1961–1964) • Josef Klaus (1964–1970) • Bruno Kreisky (1970–1983) • Fred Sinowatz (1983–1986) • Franz Vranitzky (1986–1997) • Viktor Klima (1997–2000) • Wolfgang Schüssel (2000–2007) • Alfred Gusenbauer (2007–2008) • Werner Faymann (2008–2016) • Reinhold Mitterlehner (2016) • Christian Kern (2016–2017) • Sebastian Kurz (2017–2019) • Brigitte Bierleinová (2019–2020) • Sebastian Kurz ( 2020–2021) • Alexander Schallenberg (2021) • Karl Nehammer (od 2021)

Ministři zahraničí Rakouska
Habsburská monarchie	Jan Kryštof z Bartensteina (1727–1753) • Antonín Corfitz z Ulfeldu (1742–1753) • Václav Antonín z Kounic-Rietbergu (1753–1792) • Jan Filip Cobenzl (1792–1793) • Johann Amadeus Thugut (1793–1800) • Ferdinand z Trauttmansdorffu (1800–1801) • Jan Ludvík Cobenzl (1801–1804)
Rakouské císařství	Jan Ludvík Cobenzl (1804–1805) • Jan Filip Stadion (1805–1809) • Klemens Václav Metternich (1809–1848) • Karl Ludwig Ficquelmont (1848) • Johann von Wessenberg (1848) • Felix ze Schwarzenbergu (1848–1852) • Karl Ferdinand Buol-Schauenstein (1852–1859) • Johann Rechberg-Rothenlöwen (1859–1864) • Alexandr Mensdorff-Pouilly (1864–1866) • Friedrich von Beust (1866–1867)
Rakousko-Uhersko	Friedrich von Beust (1867–1871) • Gyula Andrássy st. (1871–1879) • Heinrich Karl von Haymerle (1879–1881) • Benjámin Kállay (1881) • Gustav Kálnoky (1881–1895) • Agenor Gołuchowski ml. (1895–1906) • Alois Lexa von Aehrenthal (1906–1912) • Leopold Berchtold (1912–1915) • István Burián (1915–1916) • Ottokar Czernin (1916–1918) • István Burián (1918) • Gyula Andrássy ml. (1918) • Ludwig von Flotow (1918)
První Rakouská republika a Rakouský stát	Victor Adler (1918) • Otto Bauer (1918–1919) • Karl Renner (1919–1920) • Michael Mayr (1920–1921) • Johann Schober (1921–1922) • Walter Breisky (1922) • Leopold Hennet (1922) • Alfred Grünberger (1922–1924) • Heinrich Mataja (1924–1926) • Rudolf Ramek (1926) • Ignaz Seipel (1926–1929) • Ernst Streeruwitz (1929) • Johann Schober (1929–1930) • Ignaz Seipel (1930) • Johann Schober (1930–1932) • Karl Buresch (1932) • Engelbert Dollfuß (1932–1934) • Stephan Tauschitz (1934) • Egon Berger-Waldenegg (1934–1936) • Kurt Schuschnigg (1936) • Guido Schmidt (1936–1938) • Wilhelm Wolf (1938)
Druhá Rakouská republika	Karl Gruber (1945–1953) • Leopold Figl (1953–1959) • Bruno Kreisky (1959–1966) • Lujo Tončić-Sorinj (1966–1968) • Kurt Waldheim (1968–1970) • Rudolf Kirchschläger (1970–1974) • Erich Bielka (1974–1976) • Willibald Pahr (1976–1983) • Erwin Lanc (1983–1984) • Leopold Gratz (1984–1986) • Peter Jankowitsch (1986–1987) • Alois Mock (1987–1995) • Wolfgang Schüssel (1995–2000) • Benita Ferrerová-Waldnerová (2000–2004) • Ursula Plassniková (2004–2008) • Michael Spindelegger (2008–2013) • Sebastian Kurz (2013–2017) • Karin Kneisslová (2017–2019) • Alexander Schallenberg (2019–2021) • Michael Linhart (2021) • Alexander Schallenberg (od 2021)