Zločinnost v Pobřeží slonoviny

Zločin je v Pobřeží slonoviny podobně jako v dalších západoafrických zemích všudypřítomný. Mezi nejběžnější formy trestné činnosti patří dětská práce, obchod se zbraněmi, terorismus a porušování základních lidských práv. Mezi další méně běžné, ale stále v hojné míře se vyskytující druhy kriminality patří obchod s marihuanou a syntetickými drogami, sexuální vykořisťování a obchod s lidmi a zločiny proti životnímu prostředí.^[1]

Program Evropské unie na podporu Africké odpovědi na nadnárodní organizovaný zločin (ENACT) financovaný Evropskou unií vytvořil desetibodové indexové skóre založené na národní zločinnosti a odolnosti proti trestné činnosti. Pobřeží slonoviny má podle tohoto indexu čtvrté nejvyšší skóre kriminality v Africe a druhé nejvyšší skóre v západní Africe. Řadí se tak na úroveň Egypta, Tanzanie, Súdánu a Konžské demokratické republiky.^[1] Politická korupce brání pokroku ve snižování míry kriminality.^[1] Mezinárodní organizace jako OSN a UNICEF přijaly mnoho iniciativ ve snaze snížit kriminalitu, zejména v oblasti obchodu se zbraněmi a dětské práce.^[2][3]

Dětská práce

Pobřeží slonoviny je významným centrem pro obchod s dětskými dělníky a jejich export.^[3] Děti mladší šestnácti let často pracují v zemědělství, hornictví, jako pracovnice v domácnostech a sexuální pracovníci.^[4] Dívky nejčastěji pracují v domácnostech, zatímco chlapci vykonávají nucené práce na kakaových a kávových farmách, kde jsou vykořisťováni a zneužíváni.^[3]

Podle zákona musí děti ve věku od šesti do šestnácti let navštěvovat školu.^[4] Přesto jsou děti často unášeny, prodávány vlastními rodinami do otroctví nebo prodávány z chudších sousedních zemí jako je Burkina Faso a Mali do bohatších oblastí Pobřeží slonoviny.^[5] Hlavní příčinou dětské práce v Pobřeží slonoviny je nedostatečné vzdělání, kdy rodiče prodávají své děti kvůli práci místo aby jim dovolili navštěvovat školu a omezují je tak v přístupu ke vzdělání.^[3]

Dříve byl obchod s dětmi ve válkou zničeném Pobřeží slonoviny snadný, protože zde existoval pouze malý dohled. Snížení násilí mezi sousedními národy umožnilo zemím spolupracovat na lepší prevenci přeshraničního obchodu s lidmi.^[3] V 21. století byly započaty projekty například World Cocoa Foundation nebo Ministerstva práce Spojených států amerických zaměřené na odstranění dětské práce v Pobřeží slonoviny a dalších afrických zemích.^[4] UNICEF a jeho partneři se zaměřili na pomoc obětem, navázali partnerství s vládou Pobřeží slonoviny a pomohli posílit vymáhání práva.^[3]

V roce 2018 zlepšila země svou snahu v úsilí odstranit dětskou práci. Vláda vypracovala národní strategii inspekce práce a také tříletý národní akční plán boje proti dětské práci. Ministr vnitra a bezpečnosti schválili zákon, který zakazoval nezákonný obchod s migranty. Navíc první dáma Pobřeží slonoviny za pomoci mnoha nevládních organizací otevřela střediska ochrany dětí, jenž se stali oběťmi dětské práce. Dětem je v těchto centrech poskytováno ubytování, vzdělání, poradenství, lékařská péče a odborná příprava.^[4][6]

V roce 2019 orgány činné v trestním řízení zintenzivnily svou snahu. Vyškolily 33 inspektorů práce, jejichž náplní je vyšetřování, stíhání a usvědčování obchodníků s dětskou prací.^[4] I tento malý nárůst vyškolených inspektorů pomohl zachránit stovky dětí před nucenými pracemi.^[3][6]

Produkce kakaa

Nejběžnější formou dětské práce v zemi je práce na kakaových farmách.^[4] Pobřeží slonoviny produkuje dvě pětiny světové produkce kakaa a tato komodita tvoří 60 % příjmů této země. V západní Africe včetně Pobřeží slonoviny pracuje v nebezpečných podmínkách při sklizni kakaa více než dva miliony dětí.^[5] Děti, většinou chlapci, pracují při vypalování a čištění polí, kácení stromů, stříkání rostlin pesticidy a používání ostrých nástrojů k lámání otevřených kakaových lusků. Všechny tyto činnosti jsou vnitrostátními zákony či předpisy označeny za rizikovou práci.^[4] Děti jsou zde často bity, pokud pracují příliš pomalu nebo se snaží utéct.

Obchod se zbraněmi

Pobřeží slonoviny je centrem přeshraničního pašování ručních palných zbraní. Hlavními trasami pro nelegální obchod se zbraněmi jsou dvě trojmezí, a to mezi Burkinou Faso, Pobřežím slonoviny a Mali a druhé mezi Ghanou, Burkinou Faso a Pobřežím slonoviny.^[7] Zbraně zabavené v různých zemích včetně Burkiny Faso, severní Nigérie a středního Mali lze vysledovat zpět do Pobřeží slonoviny. Další trasy obchodu se zbraněmi spojují Pobřeží slonoviny s Libérií.^[8]

Mezi hlavní aktéry obchodu se zbraněmi patří přepravci, členové místních středisek obchodu s lidmi a vládní síly. Přepravci nejnižší úrovně většinou nepatří do větších skupin obchodníků s lidmi. Často cestují neozbrojeni na motocyklech přes nekontrolované hraniční přechody a pašují malé množství zbraní. Vládní síly mají možnosti odklonit vojenské zbraně, jako útočné pušky vzoru AK, a následně je nelegálně prodat. Mezi další aktéry zapojené do ilegálního obchodu se zbraněmi patří zkorumpovaní úředníci, kmenové sítě a další zločinci.^[7][8]

Obchod se zbraněmi dává příležitost demobilizovaným válečníkům, aby se vyhnuli problémům nezaměstnanosti. Tito pracovníci jsou závislí na přeshraničních konexích a komunikaci s přáteli či rodinou, která je informuje o pohybu bezpečnostních sil a také na etnických vazbách.^[8] Vysoce postavení jednotlivci a skupiny, jako jsou teroristické skupiny a další zločinci, mají možnosti přesouvat nelegální zbraně přes státní hranice pro svou vlastní potřebu. Teroristická organizace al-Murabitoun obchodovala s útočnými puškami mířícími do Pobřeží slonoviny přes Burkinu Faso a Mali. Tyto pušky měly být použity při střelbě v Grand-Bassamu v roce 2016.^[8]

V roce 2007 vlastnilo civilní obyvatelstvo odhadem 400 000 legálně a nelegálně držených zbraní. Do roku 2017 se tento počet odhadem zvýšil na 1 049 000 zbraní.^[9]

V roce 2001 podepsalo Pobřeží slonoviny Akční program OSN pro zbraně (UNPoA) s cílem zabránit nelegálnímu obchodu se zbraněmi.^[9] Přes tuto snahu však v celé zemi i nadále bují ozbrojené násilí. Kvůli tomuto násilí uvalila OSN na zemi v roce 2004 zbrojní embargo, které zakazovalo obchod s jakýmikoliv zbraněmi.^[2] I po uvalení embarga pokračovalo násilí páchané nelegálními zbraněmi více než desetiletí.^[10] Také došlo k několika porušením tohoto embarga, kdy obchodníci z Francie či Běloruska poskytli bývalým úředníkům velké množství střelných zbraní. Po prezidentských volbách v roce 2010 eskalovalo ozbrojené násilí a nepřátelské akce, což urychlilo porušování lidských práv v zemi.^[2][10]

V letech 2011 až 2012 mělo Pobřeží slonoviny nejvyšší míru násilných úmrtí v celé západní Africe. Mnoho z těchto úmrtí bylo způsobeno výrazným politickým pnutím. Stovky civilistů byly zabity na základě jejich etnické či politické příslušnosti nelegálními zbraněmi.^[2] Občané v Pobřeží slonoviny mají možnost vytvořit síť informátorů pro hlášení podezřelého chování s podezřením na nelegální obchod se zbraněmi vládě a bezpečnostním složkám.^[8]

Sex trafficking

V Pobřeží slonoviny prosperuje sexuální průmysl navzdory zákazu sex traffickingu, který je trestán dle zákona No. 2016-111.^[6][11] Ženám a dívkám z Nigérie je často slibován lepší život a práce v restauracích, kadeřnictvích, krejčovských a masážních salonech v Pobřeží slonoviny. Do Pobřeží slonoviny jsou posílány přes Togo, Benin, Ghanu a Burkinu Faso.^[6] Tyto dívky jsou však následně nuceny k prostituci, aby splatily své dluhy za zprostředkování cesty, které mohou dosáhnout 1,5 až 2 milionů franků CFA. Sexuální pracovnice dostávají přibližně tisíc franků CFA (přibližně dva americké dolary) za soulož či pět tisíc franků CFA (přibližně deset amerických dolarů) za noc.^[12]

Hlavním problémem spojeným s prostitucí je v Pobřeží slonoviny výskyt HIV/AIDS. Nemoc se šíří pohlavním stykem bez použití kondomů a přes poučení prostitutek o tomto riziku, je pro ně často obtížné přesvědčit své klienty, aby použili při aktu ochranu.^[11]

Pobřeží slonoviny ve spolupráci se sousedními zeměmi zvýšilo svou snahu při vyšetřování, potírání a stíhání obchodníkům a jejich sítí věnujících se sex traffickingu.^[12] V roce 2019 bylo vyšetřeno 146 případů, bylo stíháno 56 podezřelých a 47 lidí bylo odsouzeno.^[6]

Porušování lidských práv

Před prezidentskými volbami v roce 2010 byla země do značné míry rozdělena etnickými, náboženskými a ekonomickými otázkami, které následovaly po velkém přílivu imigrantů z chudších sousedních zemí, jako je Burkina Faso, do relativně prosperujícího Pobřeží slonoviny. Prezidentu Laurentu Gbagbu se nelíbila míra imigrace. Mezi lidmi ze severu a jihozápadu propukla velká nevraživost, která vedla k diskriminaci lidí ze severu.^[13]

Po volbách konaných v listopadu 2010 byl za vítěze voleb prohlášen Alassane Ouattara, který vyhrál volby se ziskem 54,1 % hlasů. Navzdory příkazům Africké unie, Evropské unie a OSN Gbagbo odmítl odstoupit z funkce prezidenta a pokusil se prohlásit volební výsledky za neplatné, z důvodu že nebyly zveřejněny před 1. prosincem.^[13]

Napětí vzrostlo a mezi příznivci Gbagba a Ouattary propuklo násilí. Zejména zde bylo silné nepřátelství mezi jihozápadní etnickou skupinou Bété, která podporovala bývalého prezidenta a severními muslimy podporujícími Ouattaru. Gbagbovy síly a jeho podpůrci útočili na muslimy, lidi ze severu, západoafrické imigranty a zaměstnance OSN s použitím těžkých zbraní jako byly minomety a kulomety. Síly Ouattary vypalovaly vesnice na západu země, během konfliktů útočily, znásilňovaly a zabíjely civilisty a příznivce Gbagba.

Dlouhé boje v Abidžanu a okolních městech přiměly OSN a francouzské jednotky zahájit dne 4. dubna 2011 letecké údery a další vojenské operace proti Gbagbovi a jeho silám, aby se předešlo použití těžkých zbraní v konfliktu a ochránilo se civilní obyvatelstvo.^[13] Odhaduje se že počet mrtvých dosáhl 3 000, 150 žen bylo znásilněno a přes milion civilistů bylo vysídleno nebo uprchlo ze svého domova.^[13][14]

Dne 10. dubna 2011 operace OSN v Pobřeží slonoviny, francouzské jednotky a síly oddané Alassanemu Ouattarovi zatkly Laurenta Gbagbu.^[13][15] Mezinárodní trestní soud prohlásil, že Gbagbo i Ouattara budou vyšetřováni kvůli několika případům porušování lidských práv v důsledku nechránění civilního obyvatelstva Pobřeží slonoviny.^[14]

V srpnu 2018 propustil prezident Ouattara 800 vězňů zapojených do povolební krize v letech 2010 až 2011, včetně vojenských důstojníků, bývalých členů vládního kabinetu a Simone a Laurenta Gbagba.

Od těchto událostí se země i nadále potýká s hospodářskými a diskriminačními problémy.^[15]

Terorismus

Pobřeží slonoviny patří k několika západoafrickým zemím, kterým hrozí islámský terorismus.^[16] V roce 2016 došlo v západní Africe během pěti měsíců ke třem událostem souvisejícím s terorismem.^[17] Kvůli občanské válce a zvýšenému napětí mezi převážně muslimskými severními regiony a převážně křesťanskými regiony se hrozby terorismu staly výraznějším problémem.^[16] Hlavní teroristickou hrozbou je Al-Káida v islámském Maghrebu a její přidružené skupiny, které svou aktivitu zaměřují především v oblasti Sahelu v západní Africe. Jakožto sousední země sahelské oblasti je terorismem ohrožena především příhraniční oblast na severu Pobřeží slonoviny.^[18]

Střelba v Grand-Bassamu

Dne 13. března 2016 zaútočili tři islamističtí ozbrojenci na pláž v Grand-Bassamu.^[19] K masové střelbě došlo v plážovém rezortu nedaleko L'Etoile du Sud ležícím asi 40 km od hlavního ekonomického centra země Abidžanu.^[16] Během útoku bylo zabito šestnáct lidí, včetně několika osob ze západního světa (z Francie a Německa) a dvou vojáků.^[16][19] Francouzská vláda spolupracovala s vládou Pobřeží slonoviny na identifikaci obětí a pomoci jejich rodinám.^[20]

K útoku se přihlásila Al-Kaída v islámském Maghrebu, která spolupracuje s teroristickou skupinou al-Murabitoun..^[16][19] Údajnou motivací k útoku bylo posílení mediálního profilu teroristické skupiny a ukázka jejich vylepšených operačních schopností.^[16][18] Po útoku byl tehdy vzkvétající turistický ruch negativně ovlivněn. Vláda Pobřeží slonoviny rozdělila milion amerických dolarů hotelům, dopravcům a obecně turistickému průmyslu v Grand-Bassamu, aby tak pomohla kompenzovat jejich ekonomické ztráty způsobené útokem.^[17] Rada národní bezpečnosti také přijala mimořádná opatření k posílení bezpečnosti v zemi.^[16]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Crime in Ivory Coast na anglické Wikipedii.