Oxid telluričitý
Oxid telluričitý | |
---|---|
Obecné | |
Systematický název | Oxid telluričitý |
Anglický název | Tellurium dioxide, tellurium(IV)oxide |
Německý název | Tellurdioxid |
Sumární vzorec | TeO2 |
Vzhled | Bílá pevná látka |
Identifikace | |
Registrační číslo CAS | 7446-07-3 |
PubChem | 62638 |
UN kód | 397E9RKE83 |
SMILES | Te(=O)=O |
InChI | InChI=1S/O2Te/c1-3-2 |
Vlastnosti | |
Molární hmotnost | 159,60 g/mol |
Teplota tání | 732,6 °C |
Teplota varu | 1 245 °C (rozklad) |
Hustota | 6,02 g/cm3 (α, 20 °C) 5,91 g/cm3 (β, 0 °C) 5,87 g/cm3 (β, 20 °C) |
Index lomu | β-modifikace nLia= 2,00 nLib= 2,18 nLic= 2,35 |
Rozpustnost ve vodě | 0,000 67 g/100 ml (20 °C) |
Rozpustnost v polárních rozpouštědlech | silné kyseliny silné zásady (na telluričitany) |
Měrná magnetická susceptibilita | −1,39×10−6 cm3g−1 (18 °C) |
Struktura | |
Krystalová struktura | čtverečná (α) kosočtverečná (β) |
Hrana krystalové mřížky | α-modifikace a= 481 pm c= 761,3 pm β-modifikace a= 561,7 pm b= 1 203,4 pm c= 546,3 pm |
Termodynamické vlastnosti | |
Standardní slučovací entalpie ΔHf° | −321,7 kJ/mol (α) −323 kJ/mol (β) |
Entalpie tání ΔHt | 185 J/g |
Entalpie varu ΔHv | 1 285 J/g |
Standardní molární entropie S° | 56,6 JK−1mol−1 (α) 79,5 JK−1mol−1 (β) |
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf° | −264,6 kJ/mol (α) −270 kJ/mol (β) |
Izobarické měrné teplo cp | 0,401 JK−1g−1 (α) |
Bezpečnost | |
GHS05 GHS07 GHS08 GHS09 Nebezpečí[1] | |
R-věty | žádné nejsou |
S-věty | žádné nejsou |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Oxid telluričitý je jedním z oxidů telluru, který v něm má oxidační číslo IV. Je to anhydrid kyseliny telluričité. V přírodě se vyskytuje jako minerál paratellurit, který krystaluje v čtvercové modifikaci, a minerál tellurit, který krystaluje v kosočtverečné modifikaci.
Reference
- ↑ a b Tellurium dioxide. pubchem.ncbi.nlm.nih.gov [online]. PubChem [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura
- VOHLÍDAL, Jiří; ŠTULÍK, Karel; JULÁK, Alois. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.
Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty. |
Oxidy s prvkem v oxidačním čísle IV. | |
---|---|
Oxid americičitý (AmO2) • Oxid uhličitý (CO2) • Oxid ceričitý (CeO2) • Oxid chloričitý (ClO2) • Oxid chromičitý (CrO2) • Oxid dusičitý (NO2) • Oxid germaničitý (GeO2) • Oxid hafničitý (HfO2) • Oxid neptuničitý (NpO2) • Oxid olovičitý (PbO2) • Oxid manganičitý (MnO2) • Oxid molybdeničitý (MoO2) • Oxid osmičitý (OsO2) • Oxid platiničitý (PtO2) • Oxid plutoničitý (PuO2) • Oxid protaktiničitý (PaO2) • Oxid rheničitý (ReO2) • Oxid rutheničitý (RuO2) • Oxid seleničitý (SeO2) • Oxid křemičitý (SiO2) • Oxid siřičitý (SO2) • Oxid telluričitý (TeO2) • Oxid thoričitý (ThO2) • Oxid cíničitý (SnO2) • Oxid titaničitý (TiO2) • Oxid wolframičitý (WO2) • Oxid uraničitý (UO2) • Oxid vanadičitý (VO2) • Oxid zirkoničitý (ZrO2) | |
viz též Trioxid uhlíku (CO3) • Oxid praseodymito-praseodymičitý (Pr6O11) • Oxid rhodito-platiničitý (Rh2PtO5) |
Portály: Chemie